Úvod Etiologie a patogenéze Diagnostika Terapie

Aortální vady

Aortální chlopeň je semilunární chlopeň umístěná na konci výtokového traktu levé komory, odděluje levou komoru od aorty. Zamezuje zpětnému toku krve v diastole z aorty do levé komory, ale zároveň v systole umožní bez odporu vypuzení krve ze srdce do systémového řečiště. Její správná funkce je podmínkou bezchybné činnosti srdce. Aortální vady proto možno z hemodynamického hlediska rozdělit na aortální stenózu, regurgitaci, a kombinované postižení. Kombinované postižení nese znaky obou variant v různé míře podle toho, která složka je dominantní (nebude proto dále samostatně probíráno).

Etiologie a patogenéze Diagnostika Terapie

Etiologie a patogenéze

Aortální stenóza je onemocnění způsobené poruchou otevírání cípů aortální chlopně v systole. Vzniká odpor krevnímu proudu z levé komory do aorty. Zvyšuje se afterload levé komory a dochází k jejímu tlakovému přetížení. Kompenzačním mechanizmem je koncentrická hypertrofie levé komory, rozvíjí se diastolická dysfunkce. Z důvodu hypertrofie myokardu a zvýšeného tlaku v levé komoře v diastole se zhoršuje koronární perfuze a může vzniknout i systolická dysfunkce levé komory. Pozdní stádium nemoci je pak charakterizováno sníženou ejekční frakcí levé komory, levostranným srdečním selháním a plicní hypertenzí.

Aortální stenóza je v zemích západního světa nejčastější chlopenní vadou dospělých. Její incidence stoupá s věkem a je častější u mužů. V populaci starší 65 let je její prevalence 2%. Vzniká na podkladě dvou základních příčin:

vrozená srdeční vada - ve smyslu bikuspidální, resp. unikuspidální aortální chlopně. Může se projevit hned po narození jako kritická vada, nebo může probíhat dlouho asymptomaticky a pro větší náchylnost k degeneraci se projeví až po čtvrtém decéniu. Kromě těchto valvárních forem existuje i subvalvární a supravalvární vrozená aortální stenóza.
stařecká degenerativní kalcifikace - kalcifikace cípů chlopně, která svou patogenezou připomíná aterosklerózu. V pokročilém stádiu jsou cípy rigidní a kalcifikáty prorůstají do anulu chlopně, kořene aorty, až do předního cípu mitrální chlopně. Srůsty komisur nejsou přítomny. Vzniká standardně po 60 roku věku.
revmatická aortální stenóza - byla v minulosti nejčastější vadou spolu s revmatickým postižením mitrální chlopně. Vymizením revmatické horečky v rozvinutých zemích a také díky pokroku v antibiotické terapii je v současnosti vzácná. Charakterizuje jí rigidní stenotické až stenoinsuficientní ústí se srostlými komisurami.
jiné vzácné příčiny - revmatoidní choroba srdce, familiární hypercholesterolémie, lupus erythematodes, ochronóza.

Aortální regurgitace je charakterizováa diastolickým refluxem krve z aorty do levé komory kvůli nedostatečné koaptaci cípů aortální chlopně. Dochází k jejímu objemovému přetížení, zvyšuje se preload levé komory. Pokud se vada rozvíjí v chronickém režimu, komora se dlouhou dobu dokáže adaptovat objemovému přetížení a projeví se jako dilatace a excentrická hypertrofie. Na podkladě Frankova-Starlingova mechanizmu se při dilataci zvyšuje objem vypuzené krve z komory a pacient je dlouhodobě asymptomatický. Při další progresi onemocnění se vyčerpají rezervy kompenzačních mechanizmů a dochází ke snížení ejekční frakce a k srdečnímu selhání. Klinické symptomy se objevují až v tomto pozdním, často již ireverzibilním, stádiu, proto je aortální regurgitace často považována za vadu zákeřnou.

Pokud se vada rozvíjí akutně, kompenzační mechanizmy se uplatňují v minimální míře. Z důvodu nízké adaptability levé komory dochází kromě objemového přetížení i k tlakovému, což se přenáší na levou síň a plicní řečiště. Rozvíjí se akutní srdeční selhání s plicním edémem.

Aortální kořen se skladá ze 4 funkčních komponent: aortální anulus, cípy aortální chlopně, Valsavské siny, sinotubulární junkce (STJ). K regurgitaci dochází při dilataci anulu nebo STJ, při nadbytku (prolaps) nebo nedostatku (retrakce) tkáně cípů aortální chlopně. Valsavské siny nemají pro kompetenci aortální chlopně význam, jejich funkce je v minimalizaci mechanického stresu na cípy počas aortálního cyklu.

Chronická aortální regurgitace vzniká jako:

vrozená srdeční vada – bikuspidální nebo unikuspidální chlopeň, podobně jako u stenózy. Z důvodu méněcennosti tkání se rozvíjí dilatace anulu a prolaps cípů.
skleroticko-kalcifikační degenerace - retrakce cípu s následnou nedostatečnou koaptací
myxoidní degenerace - prolaps redundantních myxoidně změněných chlopenních listů
porevmatické postižení - na podkladě retrakce cípů
dilatace aortálního kořene (tzv. anuloaortální ektázie) - způsobí centrální regurgitaci, nejčastěji u genetických poruch pojivové tkáně – Marfanův a Ehlers-Danlosův syndrom
stav po infekční endokarditidě - po vyhojení infekce může dojít k vytvoření defektů v cípech, k jejich deformaci a malfunkci chlopně
infekční a neinfekční aortitida - sifilitická, Reiterův syndrom, revmatoidní artritida, ankylózující spondylitida, systémovy lupus erythematodes

Akutní aortální regurgitace má nasledovné příčiny:

infekční endokarditida - perforace a destrukce cípů na podkladě infekce
disekce aorty typu A (dle Stanfordské klasifikace) - falešný kanál v stěně aorty utrhne komisuru aortální chlopně, která i s cípy prolabuje do levé komory
trauma - vzácná příčina, dochází k odtržení cípu aortální chlopně

Diagnostika

SYMPTOMY

Aortální stenóza. Plně rozvinutá nemoc je charakteristická patognostickou příznakovou trias:

námahová dušnost
stenokardie
synkopa/presynkopa

V pokročilém stadiu se objevují známky levostranného, vzácně i pravostranného srdečního selhání.

Aortální regurgitace. Chronická vada probíhá dlouho asymptomaticky. Při dekompenzaci vady se objevují symptomy charakteristické pro postkapilární plicní hypertenzi - dušnost, ortopnoe, paroxyzmální noční dušnost, plicní edém. Stenokardie jsou rovněž přítomny, synkopa je na rozdíl od stenózy poměrně vzácná.

Akutní aortální regurgitace (infekční endokarditida, disekce aorty, trauma) probíhá dramaticky pod obrazem akutního srdečního selhání až kardiogenního šoku.

FYZIKÁLNÍ NÁLEZ

Stenóza:

ejekční systolický šelest nad aortální chlopní s propagací do karotid
periferní pulzace s malou amplitudou a pomalým nárůstem (pulsus parvus et tardus)
v pokročilém stádiu známky srdečního selhávání a plicního edému

Regurgitace:

diastolický decrescendový šelest nad horní třetinou sterna, s maximem v Erbově bodu, s propagací do hrotu
velká systolickodiastolická amplituda (Corriganův puls, pulsus altus et celer)
systolický souhyb hlavy nemocného v sedě (De Mussetův příznak)
pulzace uvuly (Müllerův příznak)
kapilární pulzace na rtech a prstech (Quinckeho pulzace)

EKG

Stenóza se projeví jako hypertrofie a zatížení levé komory, deviace srdeční osy doleva. Komorové dysrytmie v pokročilém stadiu. Regurgitace má podobný obraz.

RTG

Pro obě vady je typická kardiomegálie, tzv. srdce aortálního tvaru. Občas možno spatřit kalcifikace chlopně a aorty. Při dilataci ascendentní aorty je na snímku zvětšený aortální stín.

ECHOKARDIOGRAFIE

Zlatý standard pro důkaz přítomnosti i určení závažnosti aortální chlopenní vady. Zpravidla postačující je transtorakální ECHO. Při nejasnostech nebo při zvažování záchovné operace je nutné i transezofageální vyšetření.

Významná aortální stenóza má tyto echokardiografické známky:

kvalitativně zjevná patologická morfologie aortální chlopně
střední tlakový gradient přes chlopeň ΔPm ≥ 40 mmHg
rychlost průtoku přes chlopeň Vmax ≥ 4 m . s-1
plocha ústí chlopně AVA ≤ 1.0 cm2
plocha ústí chlopně indexovaná na povrch těla pacienta AVAi ≤ 0.6 cm2 . m-2

Významná aortální regurgitace má tyto echokardiografické známky:

porucha koaptace cípů při kvalitativním hodnocení
šířka regurgitačního jetu zabíra > 65% šířky výtokového traktu levé komory
vena contracta (šířka jetu v nejužším místě při průchodu chlopní) > 6 mm
regurgitační frakce z vypuzeného objemu > 50%
plocha regurgitačního ústí > 0.30 cm2
holodiastolické obrácení toku krve v descendentní aortě

V nejasných případech, zejména u asymptomatické aortální stenózy, může významnost vady pomoct zhodnotit zátěžová dobutaminová echokardiografie. Zde se kromě změny echokardiografického nálezu může vyskytnout i typická trias příznaků aortální stenózy nebo abnormální pokles tlaku při zátěži. V případě objevení těchto příznaků se vada považuje za symptomatickou.

SRDEČNÍ KATETRIZACE

U obou variant má doplňující charakter, využívá se k vyšetření koronárního řečiště, protože ICHS je při degenerativním postižení aortální chlopně velmi častá. Při nejasném sonografickém nálezu je možné přímé měření gradientu na aortální chlopni při stenóze nebo vypočtení regurgitační frakce při regurgitaci.

POČÍTAČOVÁ TOMOGRAFIE

Pro primodiagnostiku není vhodná. Je jí možné využít ke kvantifikaci kalcifikací aortální chlopně (tzv. Calcium score), což pomáhá při indikaci operace u některých hraničních echokardiografických nálezů. Má význam pro pre-procedurální plánování u transkatetrové implantace aortální chlopně (TAVI).

MAGNETICKÁ REZONANCE

Je jí možno využít v případě neadekvátní kvality sonografického vyšetření nebo u diskrepantních nálezů. Speciálně je vhodná k určení významnosti aortální regurgitace. Dokonale zhodnotí srdeční objemy, funkci komor, abnormity ascendentní aorty a odhalí myokardiální fibrózu. Nevýhodou je časová a finanční náročnost a horší dostupnost metodiky.

Terapie

Medikamentózní terapie aortálních chlopenních vad nepřináší v zásadě žádný benefit. Výjimku tvoří některé skupiny onemocnění, kde má své neodmyslitelné místo - infekční endokarditida (antibiotika), vrozené onemocnění pojiva a disekce aorty (bradykardizující a antihypertenzní medikace), autoimunitní onemocnění (imunosupresivní terapie). Jedinou kauzální terapií je operační výkon, a to buď náhrada chlopně, plastika chlopně, nebo transkatetrová implantace bioprotézy (TAVI).

INDIKACE

Aortální stenóza je indikována k výkonu u symptomatických pacientů, kteří mají prokázanou významnou stenózu. Pokud je pacient asymptomatický, je významná vada indikována v případě objevení symptomatologie při zátěžovém vyšetření, při poklesu ejekční frakce levé komory pod 50% nebo v případě, že pacient podstupuje kardiochirurgický výkon z jiného důvodu (výkon na jiné chlopni, na aortě, chirurgická revaskularizace myokardu). V případě konkomitantního jiného kardiochirurgického výkonu možno operovat i středně závažnou stenózu. Indikační problém představuje stenóza chlopně, která má plochu ústí už v pásmu významné vady, ale gradient není dostatečný - tzv. „low-flow, low-gradient“ aortální stenóza. Při rozhodnutí o operaci pomáhá zátěžová echokardiografie a CT vyšetření kalcifikací aortální chlopně.

Aortální regurgitace je indikována k výkonu za předpokladu důkazu významné vady. Vždy je výkon opodstatněný u symptomatických pacientů. U asymptomatických pacientů se vada operuje v případě poklesu ejekční frakce levé komory, nebo pokud pacienti podstupují konkomitantní kardiochirurgický výkon. Výkon možno zvážit u asymptomatických pacientů se zachovalou ejekční frakcí, kteří ale vykazují známky významné dilatace levé komory (end-systolický diametr levé komory nad 50 mm nebo end-diastolický diametr nad 70 mm).

Speciální indikaci k operaci představuje infekční endokarditida aortální chlopně. Zde je základem efektivní antibiotická intravenózní terapie dle citlivosti z hemokultur. K operaci se přistupuje v nasledujících případech:

kongestivní srdeční selhání (na podkladě aortální insuficience, obstrukce, nebo píštěle)
akutně vzniklá dysfunkce chlopně
systémově nezvládnutelná infekce (perzistující sepse navzdory adekvátní antimikrobiální terapii)
lokálně nezvládnutelná infekce (vznik abscesu, fistuly, pseudoaneurysmatu)
velké vegetace chlopně, indikace je umocněná u pacientů po embolizaci

NÁHRADA AORTÁLNÍ CHLOPNĚ

Náhrada aortální chlopně je nejčastější chlopenní operace u dospělých v moderní společnosti. Princípem operace je odstranění původní, patologicky změněné chlopně, ošetření lokálního postižení (dekalcifikace anulu, ošetření abscesů a pod.), a implantace nové chlopně. V současné době jsou k dispozici chlopně mechanické a biologické. Z biologických chlopní se používají tyto varianty:

biologická stentovaná protéza (z bovinního perikardu nebo cípů prasečí aortální chlopně)
biologická bezstentová („stentless“) protéza
biologická bezstehová („sutureless“) protéza
homograft (alograft, kryoprezervovaný aortální kořen od kadaverozního dárce)
konduit - kombinovaná protéza aortální chlopně a ascendentní aorty (tzv. Bentallova operace)
autograft (kořen pulmonální chlopně samotného pacienta, tzv. Rossova operace)

Mechanická a biologická stentovaná protéza představují v současné době dvě nejrozšířenější volby. Mechanická protéza, historicky nejstarší a donedávna nejpoužívanější, má výhodu v excelentní dlouhodobé trvanlivosti a dobrých hemodynamických vlastnostech. Pacient je však doživotně vázaný nutností užívání antikoagulační terapie (riziko trombózy na protetickém materiálu a následně embolizace). Při nedostatečné kontrole léčby je pacient ohrožen jak trombembolickými tak i krvácivými komplikacemi. Stentovaná bioprotéza se jednoduše implantuje a pacient po operaci není limitován trvalou antikoagulační léčbou. Na druhé straně má chlopeň horší hemodynamické specifikace (menší efektivní plocha ústi při stejně velkém průměru chlopně) a vykazuje tendenci degenerovat, zejména u mladých lidí, u pacientů s renální insuficiencí nebo s hyperparathyreoidismem. Pacienti jsou ohroženi rizikem náročné reoperace s renáhradou zdegenerované bioprotézy. V posledních letech se díky různým antikalcifikačním úpravám životnost bioprotéz zvyšuje a doporučována věková hranice, pod kterou již nedoporučujeme bioprotézy, ale chlopně mechanické, je 60-65 let.

Biologická bezstentová protéza představuje výhodnou variantu u pacientů, kterým chceme implantovat bioprotézu, avšak mají k tomu anatomicky nevhodné podmínky - velmi úzký aortální anulus. Malá stentovaná protéza by pacientovi prakticky nepomohla a zachovala stenózu v aortální pozici. Tomuto stavu se říká „patient - prosthesis mismatch“ a vypočítá se jako poměr efektivní plochy ústí protézy a plochy povrchu těla pacienta. O patient-prosthesis mismatch mluvíme při hodnotě <0.85 cm2 . m-2, za velmi významný mismatch je považována hodnota <0.6 cm2 . m-2 (analogie s echokardiografickými kritériemi pro významnou aortální stenózu) V případě tohoto nepoměru je pravděpodobné, že pacient nebude z operace profitovat a protéza brzy zdegeneruje. Bezstentová protéza, díky tomu, že nemá našívací prstenec, je schopná zachovat výhodnější hemodynamické podmínky i při malém aortálním anulu pacienta. Nevýhodou je vyšší technická náročnost operačního výkonu. Jinou možností u malého anulu je implantovat hemodynamicky výhodnější mechanickou protézu, nebo provést některou z variant chirurgického rozšíření aortálního anulu, což je ale technicky náročný výkon a v současnosti se provádí zcela výjimečně.

Biologická bezstehová protéza je novou technologickou variantou bioprotézy. Chlopeň se bez nutnosti použití stehů zasune do aortálního ústí, kde se udrží díky samo-expandibilnímu mechanizmu (použití nitinolové síťky), nebo je v anulu roztažena balónkem. Bezstehové bioprotézy mají hemodynamické vlastnosti podobné bezstentovým protézam, jejich implantace je ale časově i technicky nejméně náročná ze všech možností náhrady. Nevýhodou je vyšší cena, vyšší riziko paravalvulární regurgitace a možnost poškození převodního systému srdce.

Náhrada aortální chlopně homograftem je komplexní procedura, kde jde o nahrazení celého aortálního kořene, ne jenom chlopně samotné. Kromě všití graftu do aortálního anulu je nutná i reimplantace koronárních tepen do nového kořene a anastomóza graftu s ascendentní aortou. Trvanlivost homograftů je podobná bioprotézam, homografty však mají lepší hemodynamické vlastnosti a jejich hlavní výhodou je odolnost voči infekci - jsou proto doporučovány k náhradě chlopně při infekční endokarditidě.

Bentallova operace je náhrada aortální chlopně se současnou náhradou aneuryzmaticky změněné vzestupné aorty kombinovanou protézou nahrazující aortální chlopeň i ascendentní aortu - konduitem. Je možná jak mechanická, tak biologická varianta chlopenní protézy. Nachází uplatnění u anuloaortální ektázie, nebo u aortální stenózy s aneuryzmatickým postižením aortálního kořene a ascendentní aorty. Je to komplexní procedura, podobně jako u homograftu, je nutná kromě všití protézy do anulu i reimplantace koronárních ústí a anastomóza s distální aortou.

Rossova operace je komplexní operace, jejímž principem je implantace vlastního pacientova kořene pulmonální chlopně do aortální pozice. Do pulmonální pozice je implantován pulmonální homograft. Tato varianta má nejlepší hemodynamické vlastnosti, prakticky žádnou trombogenicitu a excelentní dlouhodobou životnost (jedná se o použití vlastní živoucí tkáně). Pacientovi poskytne vysokou kvalitu života a dlouhodobé přežívání je porovnatelné se zdravou populací. Na druhé straně je to technicky i časově velmi náročný výkon a budí v kardiochirurgické komunitě kontroverze, protože z onemocnění jedné chlopně udělá onemocnění dvou chlopní. Z dlouhodobého hlediska existuje riziko reoperace pro dilataci graftů nebo jinou technickou deterioraci (asi 20% v průběhu 20 let od primooperace). Je indikována u aktivních nemocných do 50 let života, výjimečně i u starších. Připadá v úvahu i u těch, kteří nemohou nebo odmítají brát warfarin a také u mladých žen, které chtějí otěhotnět.

Volba typu chlopenní náhrady nevychází jen z arbitrární věkové hranice, ale taky ze zhodnocení pacientova biologického stavu, komorbidit, anatomických podmínek pro operaci, nutnosti antikoagulace a životního stylu. Zásadní úlohu zastává konzultace s pacientem, kterému jsou vysvětleny výhody i nevýhody možných variant. Pacient má při výběru protézy rozhodující slovo.

Z důvodu obsáhlosti problematiky bude dál popisován operační postup jenom u standardních variant, tj. implantace mechanické chlopně a stentované bioprotézy (stejný postup až na malé technické detaily). Přístupem je mediánní sternotomie nebo některý z miniinvazivních přístupů (parciální horní hemisternotomie, krátká přední pravostranná torakotomie). Operace se provádí s použitím mimotělního oběhu. Po naložení svorky na ascendentní aortu se srdce zastaví kardioplegickým roztokem, otevře se ascendentní aorta nad odstupem pravé koronární tepny a odstraní se postižená chlopeň. Ponechán je jenom úzký lem anulu pro zakládání stehů. Důležitá je důkladná dekalcifikace tak, aby nedošlo k embolizacím kalcifikací, lézi převodního systému nebo k perforaci. Optimální velikost protézy se určí měřením pomocí speciálních kalibračních měrek zasouvaných do aortálního ústí. Do anulu se všívají jednotlivé U-stehy s podložkama různě orientovanými podle toho, jestli chceme chlopeň implantovat intra-anulárně nebo supra-anulárně. Stehy jsou dál vedeny přes našívací prstenec protézy na vzdálenost. Jakmile jsou všechny stehy založeny v anulu operovaného i v našívacím prstenci chlopně, je chlopeň spuštěna do aortálního anulu a stehy zauzleny. Po kontrole spolehlivé funkce chlopně v optimální orientaci následuje odvzdušnění srdečních dutin a uzávěr aortotomie.

PLASTIKA AORTÁLNÍ CHLOPNĚ

U některých nemocných s aortální regurgitací není nutné chlopeň nahradit, ale pomocí speciálních technik je možné obnovit spolehlivou koaptaci cípů a tím zabránit zpětnému toku krve v diastole. V případě dilatace aortálního anulu ho možno zmenšit a stabilizovat naložením externího prstence nebo speciálního stehu. Při dilataci sinotubulární junkce (často spojené s dilatací ascendentní aorty) je řešením suprakoronární náhrada ascendentní aorty zvolenou tubulární protézou o takovém průměru, při kterém je koaptace cípů chlopně dostatečná (na základě peroperačního měření). Při prolapsu cípů se provádí centrální plikace (zkrácení volného okraje cípu centrálně uloženým stehem). Dále je možné přešití fenestrace cípu stehem nebo perikardiální záplatou, sutura nekompletně fuzovaného cípu bikuspidální chlopně, odstranění redundantní tkáně a kalcifikací z cípu („shaving“). U aortálních regurgitací způsobených retrakcí cípů je prognóza plastiky většinou nejistá a nedoporučuje se.

V případě dilatace celého aortálního kořene (anuloaortální ektázie) byla zlatým standardem radikální Bentallova operace. V současnosti jsou však v případě schůdnosti doporučovány procedury, kde se nahradí dilatovaný úsek aorty cévní protézou, ale se zachováním vlastních cípů aortální chlopně. V již rozměrově normální „neo-aortě“ se předpokladá dosažení dostatečné koaptace cípů a odstranění regurgitace. Řadíme sem operaci dle Yacouba (remodelace aortálního kořene) a operaci dle Davida (reimplantace aortálního kořene). Yacoubova operace spočívá v nahrazení ascendentní aorty a Valsavských sinů protézou, může být obohacena o stabilizaci anulu a výkon na cípech chlopně. Davidova operace spočívá ve vtažení aortální chlopně s komisurama do tubulární protézy, která současně nahradí i ascendentní aortu. Tím se docílí stabilizace anulu, Valsavských sinů i STJ. Výkon možno rozšířit o ošetření samotných cípů chlopně. Operace mají excelentní dlouhodobé výsledky a pacientovi poskytují výbornou kvalitu života bez nutnosti antikoagulace. Přetrvává však určité riziko reoperace pro selhání plastiky.

TRANSKATETROVÁ IMPLANTACE AORTÁLNÍ CHLOPNĚ (TAVI)

Transkatetrová implantace aortální chlopně (TAVI – „Transcatheter Aortic Valve Implantation“) představuje osobitou kapitolu v terapii aortálních chlopenních vad. Při této metodě se periferním cévním přístupem (nejčastěji a. femoralis) nebo přes srdeční hrot přímo do ponechané stenotické aortální chlopně implantuje bezstehová biologická chlopenní náhrada. TAVI představuje efektivní alternativu ke klasické chirurgické náhradě aortální chlopně, zejména u rizikových a inoperabilních pacientů. Výhoda postupu je v minimalizaci invazivity, absenci mimotělního oběhu i srdeční zástavy. Je to však postup finančně náročnější a též má své technické limitace - neschopnost uskutečnění výkonu při velmi malém nebo velmi velkém aortálním anulu, při infekční endokarditidě, při aortální regurgitaci a relativní kontraindikací je i bikuspidní aortální chlopeň. Nejčastějšími komplikacemi výkonu jsou paravalvulární regurgitace a poškození převodního systému. Současné doporučené postupy ponechávají TAVI jako terapeutickou modalitu u inoperabilních a vysoce rizikových pacientů. Výsledky nejnovějších randomizovaných klinických studií však ukazují, že tento postup má mít srovnatelné výsledky s chirurgickou náhradou i u méně rizikové populace.

VÝSLEDKY

Časná (30denní nebo hospitalizační mortalita) izolovaných náhrad aortálních chlopní je podle nejnovějších dat průměrně 2.5%. Operační riziko zvyšuje věk nad 70 let, urgentní operace, reoperace, aktivní endokarditida, plicní hypertenze, srdeční selhání, nízká ejekční frakce, diabetes, renální, plicní, neurologické a aterosklerotické postižení, kombinovaný kardiochirurgický výkon.

Dlouhodobé výsledky jsou velmi dobré. Střední doba přežití pacientů po izolované náhradě aortální chlopně je 12.8 let (operace ve věku 65-69 let), 9.2 let (70-79 let), 6.2 let (≥80 let). Riziko reoperace je u mechanických chlopní velmi nízké (2% za 25 let), u bioprotéz je průměrně 5% do 5 let, 10% do 10 let, ale až 30% do 15 let, s výraznou závislostí na věku operovaného (rychlost degenerace se snižuje s věkem).

Zdroje:

Vojáček J, Žáček P, Dominik J, et al. Aortální nedomykavost. Praha: Grada Publishing, a.s., 2016. ISBN: 978-80-247-5685-1.
Češka R a kol. Interna. Praha: Triton, 2010. ISBN: 978-80-7387-423-0.
Dominik J. Kardiochirurgie. Praha: Grada Publishing, 1998. ISBN: 80-7169-669-2.
Baumgartner H, Falk V, Bax JJ, De Bonis M, Hamm Ch, Holm PJ, et al. 2017 ESC/EACTS Guidelines for the management of valvular heart disease. European Heart Journal 2018; 38: 2739-2791. doi:10.1093/eurheartj/ehx391
Erbel R, Aboyans V, Boileau C, Bossone E, Di Barolomeo R, Eggebrecht H, et al. 2014 ESC Guidelines on the diagnosis and treatment of aortic diseases. European Heart Journal 2014; 35: 2873-2926. doi:10.1093/eurheartj/ehu281.
Dominik J, Žáček P. Chirurgie srdečních chlopní (... nejen pro kardiochirurgy). Praha: Grada Publishing, a.s., 2008. ISBN: 978-80-247-6386-6.
Gofus J, Voborník M, Pojar M. Miniinvazivní přístupy v chirurgii aortální chlopně. Intervenční a akutní kardiologie 2018; 17(1): 24-28.
Cohn LH, Adam DH. Cardiac Surgery in the Adult, Fifth Edition. New York: McGraw Hill Education, 2016. ISBN 978-0-07184487-1.
Dominik J.: Kardiochirurgie. In.: Pafko P. et al.: Základy speciální chirurgie, Galén, 2008, s.173-195. ISBN 978-80-7262-402-7
Dominik J. Chirurgická léčba chlopenních vad. In.: Vojáček J., Kettner J.: Klinická kardiologie, IV.vyd., Maxdorf, 2019, s.595-613. ISBN 978-80-7345-600-9